„Zahraniční výjezd v rámci doktorátu je povinnou součástí studia a dá se „odbýt“ různě. Já jsem po zkušenosti z Erasmu v rámci magistra věděla, že je to skvělá příležitost poznat něco jiného, než jen ten svůj smrádek a teplíčko v Brně, takže jsem se rozhodla vyrazit na půl roku na univerzitu v Oxfordu,“ píše přímo z místa dění doktorandka FCH Romana Malečková.
Autor: Romana Malečková Samotný proces hledání stáže byl vlastně mnohem jednodušší, než jsem si představovala. Myslela jsem si, že se se mnou nikdo nebude chtít moc bavit, protože „co je komu do holky z východní Evropy“, ale všichni, kterým jsem psala, byli moc milí a nápomocní. Asi nejvíc odzbrojující byl e-mail od mého oxfordského vedoucího, prof. Iaina McCullocha, který je jedním z nejlepších vědců ve svém oboru. Můj e-mail pro něj byl plný formalit, podmiňovacího způsobu a výčtu mých úspěchů. Nezapomněla jsem si dohledat správné oslovení a spisovný pozdrav na konci. Zatímco on začal s „Hi Romana“ a v jedné prosté větě mi sdělil, že to zní dobře a mám přijet. Díky úžasné paní Jurčekové ze studijního oddělení jsme daly rychle dohromady papíry a na konci ledna už jsem byla v Oxfordu, chvilku jako freemover a následně přes Erasmus. Autor: Romana MalečkováJsem tu součástí asi dvacetičlenné McCulloch Group, která se zabývá hlavně organickou syntézou n-typových organických polovodičů pro použití v bioelektronice, fotovoltaice a fotokatalýze. Já bych se tu od těch nejlepších měla naučit výrobu OECT (organických elektrochemických tranzistorů), což jsou zařízení, na jejichž principu fungují třeba některé biosenzory a používají se i k elektrické charakterizaci nových materiálů určených pro organickou bioelektroniku. Kromě toho se snažím i o přípravu vodivých hydrogelů na bázi polymerů, které tu nasyntetizovali.
Autor: Romana MalečkováUbytování bylo trochu oříšek – normálním studentům je v Oxfordu přidělena kolej (abych byla přesná, kolej si je vybere), což je samostatně stojící uzavřený areál s ubytováním, jídelnou, většinou monstrózní knihovnou a kaplí, což všechno s trochou štěstí pochází někdy z 13. až 15. století, takže si umíte představit tu nádheru. Já, se statusem „visiting student“, jsem na přidělení koleje bohužel vůbec neměla nárok, ale z univerzity mi poslali seznam ověřených míst, kde si můžu pronajmout pokoj. To se mi nakonec podařilo u organizace spadající pod jednu z místních farností, přímo v historickém centru Oxfordu. Kromě mě je v pěti úzkých typicky anglických domcích asi třicet dalších zahraničních doktorandů a postdoků ze všech koutů světa, takže to tu má pořád trošku „Erasmovej vibe“ (i když podstatně serióznější). Je to nejlevnější dostupné ubytování, za které stejně dávám veškeré stipendium, které na stáž dostávám, což je asi jediná (ale pořádná) nevýhoda výjezdů do západních zemí.
Autor: Romana Malečková V Oxfordu jsem tedy zrovna začala svůj druhý měsíc a stále nevycházím z údivu. Laboratoře jsou krásné a vybavené snad vším, co by si každý chemik mohl přát. Moc se mi tu líbí blízká spolupráce různých pracovišť, časté skupinové schůzky a společné řešení problémů. Naopak skoro vtipné mi přijde, jak se tu až přehání bezpečnost práce a různá bezpečnostní a preventivní opatření.
Autor: Romana Malečková Nejúchvatnější je ale samotný Oxford. Je to poměrně malé město, ale se spoustou středověkých zákoutí a uliček, takže je pořád kde se ztrácet. Každá kolej (kterých je tu 44), ale i všechny fakulty mají svoje obrovské knihovny, takže pokud se rádi obklopujete knihami jako já, Oxford si zamilujete. Pivo si můžete dát tam, kde si ho dával Tolkien nebo třeba Shakespeare. Všechny ty věžičky a cimbuří vás neustále nutí myslet si, že jste se ocitli někde v Harrym Potterovi, což může být klidně pravda, protože se tu natáčel na každém rohu.
Největší problém mi zatím dělá britská angličtina, která je u některých Britů totálně nesrozumitelná. Vlastně tak dokážu docela dobře odhadnout člověka, který z Anglie nepochází, jednoduše tak, že mu dobře rozumím. Ale časem se to určitě zlepšuje a věřím, že za pár týdnů mi kolegové budou muset opakovat, co říkají, jen jednou.
