„Sport mě naučil nevzdávat se,“ říká studentka Kateřina Provazníková
Chemie a volejbal – dvě zdánlivě odlišné disciplíny, které má ale Kateřina pevně ve svých rukou. V rozhovoru vypráví, jak dokáže skloubit náročné studium s mezinárodními sportovními úspěchy, proč je pro ni sport záchytným bodem i oporou a jaká atmosféra panuje v univerzitním týmu. S nadšením vzpomíná na zahraniční šampionáty a zároveň otevřeně mluví o tom, co ji přivedlo ke studiu chemie.
Volejbal hraji už od mala, asi od pěti nebo šesti let, protože u nás v rodině ho hrají skoro všichni. Takže jsem k tomu měla blízko od dětství. Do univerzitního týmu jsem se dostala tak napůl přes spoluhráčky z týmu, kde jsem tehdy hrála, a taky díky bráchovi, který tam působil, studoval na strojárně.
A hned první rok v listopadu jsem mohla s týmem do Barcelony na světový šampionát univerzit. To není běžné, většinou na tyto turnaje jezdí hráčky, které jsou v týmu déle, ale já se tam dostala hned v prváku. Bylo to něco nového – jiná úroveň, jiná atmosféra. V Barceloně jsme nakonec celý turnaj vyhrály a skončily první na světě. A ještě zajímavost – na prvních třech místech byly české univerzity, takže český volejbal má opravdu vysokou úroveň. Byla to pro mě obrovská zkušenost a zážitek, na který nikdy nezapomenu.
S jakými očekáváními jsi na turnaj jela?
Pamatuji si, že jsme tehdy vůbec nevěděly, co čekat. První zápas jsme šly hrát skoro bez rozcvičky, všechno tam bylo jinak než u nás – a hned jsme vyhrály. Postupně jsme se dostaly až do finále, a to už nám fandilo celé VUT. I ostatní sportovní týmy, co tam byly. Na vyhlášení hráli We Are the Champions od Queen, padaly konfety a dostaly jsme obrovský pohár – měl snad metr. Bylo to neuvěřitelné. Seděly jsme pak na letišti, vyčerpané, zelené únavou po náročných oslavách, před námi poháry a medaile, a lidé kolem se zastavovali a koukali… (smích).
Je to super. Scházíme se s holkami z různých fakult napříč VUT. Z naší fakulty tam nejsem sama – spolu se mnou jsou v týmu taky Sabina Dunajská, Daniela Moudrá a Adéla Brdičková. Tréninky máme jednou týdně a k tomu střídáme trénink na balónech nebo posilovnu. Je to fajn odreagování – potkáme se, zahrajeme si, užijeme si to. Když hrajeme zápasy, jde nám samozřejmě i o výhru, ale hlavní je si to užít. Atmosféra je přátelská, nikdo se tam s nikým nehádá, spíš se hecujeme a podporujeme.
Každý rok hrajeme Univerzitní ligu, kdy hrajeme proti univerzitám jako Mendelka, MUNI, UNOB nebo třeba letos VŠCHT. Na konci semestru bývá větší finálový turnaj.
Jak jsem říkala, v prvním ročníku jsme byli v Barceloně a vyhrály světový šampionát. Pak jsme byly v Antverpách, kde jsme soutěžily na evropské úrovni a skončily jsme druhé. Porazila nás zase česká univerzita.
Loni jsme jely do Švýcarska, kde jsme to vyhrály na celé čáře, tam jsme v podstatě neměly soupeře. A letos se chystáme do Estonska na další evropský turnaj. Každý z turnajů má úplně jinou atmosféru, ale všechny jsou skvělé. Vždycky tam potkáme i ostatní sportovní týmy z VUT – třeba basket, futsal nebo i frisbee. Navzájem si fandíme.
Někdy je to těžké, protože se vrátím z tréninku třeba v deset večer a vstávám pak brzo do školy, ale dá se to zvládnout. Studium chemie není úplně jednoduché, ale volejbal mi pomáhá vypnout. Když mě něco ve škole rozčílí, jdu na trénink a hned je mi líp. Volného času moc nemám, ale když si to člověk dobře rozvrhne, dá se všechno stihnout.
Pomáhá ti sport i ve studiu?
Asi ano. Ze sportu mám hlavně to, že se nevzdávám. Nechci prohrát – a to mi pomáhá i ve škole. Před zkouškou si někdy říkám: „To nedám,“ ale hned na to si řeknu: „Musíš to dát napoprvé, nechceš tam jít znova.“ Takže vytrvalost, disciplína a odhodlání – to mám jednoznačně z volejbalu.
Mám velké štěstí, že i můj vedoucí doktor Smilek mě ve sportu podporuje. Asi i díky tomu, že on sám je vášnivým sportovcem. Když jsem měla jet na turnaj a zrovna jsme měli cvičení, vždycky mi to dovolil. Dokonce mě pustil i na turnaj do Švýcarska těsně před odevzdáním bakalářky. Byl úplně v klidu, řekl jen: „Jasně, jeďte a přivezte medaili!“
Na gymplu mě bavila hlavně matika, ale nechtěla jsem jít čistě na matiku. Učit jsem nikdy nechtěla a jenom matika by mě asi nebavila. Na střední jsem měla skvělou učitelku chemie, tak jsem si dala seminář, abych zjistila, jestli mě chemie baví – a začala mě bavit dost.
Pak jsem hledala něco, kde bych mohla spojit matiku a chemii. Věděla jsem, že na VUT je Fakulta chemická, a plus bylo, že jsem tam nemusela psát přijímačky. Já jsem velký stresař a během maturity jsem nechtěla řešit ještě přijímačky.
Šla jsem na bakalářský obor Chemie pro medicínské aplikace, protože máma si velmi přála, aby jedno z dětí šlo na medicínu. Brácha šel na strojárnu, takže tam bylo jasné, že doktor z něj nebude. Máma mi řekla: „Když už chceš na VUT, tak půjdeš aspoň na medicínské aplikace.“ Tak jsem šla. Pak jsem zjistila, že mě biologie až tak nebaví a že bych raději něco víc směrem do fyzikální chemie. I bakalářka mi otevřela oči, takže na magistra už jsem šla na obor Chemie a chemické technologie.
Co tě na tomto oboru baví nejvíc?
Hlavně fyzikální chemie, konkrétně hydrogely. Bakalářku jsem dělala na hydrogely a teď v tom můžu pokračovat, jen už asi ne tolik do medicínského zaměření. Baví mě, jak se dají použít skoro na všechno – člověk si ani neuvědomí, že i takové obyčejné věci jako gelová lepítka do záchodu jsou vlastně taky hydrogely.
Co považuješ za svůj největší studijní úspěch? A co ti dalo nejvíc zabrat?
Určitě bakalářka a státnice. Jsem na sebe pyšná, že už jeden titul mám. Prvák zpětně nebyl tak těžký, ale byl to velký skok – najednou hodně zkoušek, dvakrát zkouškové za rok, úplně jiný režim. To mě stresovalo nejvíc. Státnice pak byly vlastně „jen“ další zkouška – akorát proti mně sedělo víc lidí a další pokus by byl až asi za rok.
Jak bys popsala atmosféru na fakultě?
Je tu rodinná atmosféra. Fakulta není velká, takže se tu lidé znají. Když jdu z přednášky, vždy někoho potkám, zastavíme se, pokecáme. Znám se i s doktorandy, protože nám třeba konzultovali bakalářky nebo jsme je potkávali na ústavu.
Na ústavu máme skupinu „gelařů“, kde jsou lidé, co se věnují hydrogelům. Tam to mám za takový svůj malý „domov“.
Když se objevila tato možnost, říkala jsem si, že to zkusím. Byl to pro mě krok do neznáma, ale začali jsme pomáhat na chemických show s docentem Tomášem Opravilem a s ním je velká sranda! A proč je to důležité? Aby lidé viděli, že chemie může být i zábava. A hlavně – aby pochopili, že chemie je všude kolem nás a spousta věcí, které bereme jako samozřejmost, by bez ní nemohla existovat. Na fakultě děláme spoustu ekologických, udržitelných a moderních věcí a je fajn to lidem ukázat. Chceme, aby věděli, že chemie není strašák, ale něco, co má obrovský praktický dopad.
Který zážitek z těchto akcí ti nejvíc utkvěl v paměti?
Hodně vzpomínám na Festival planet na hvězdárně. Tam jsme dělali hromadný pokus „Hrnečku, vař!“ – sloní zubní pasta, kde se zapojilo hodně lidí z publika. Byla to velká legrace. Skvělý byl ale třeba i veletrh Gaudeamus – mohli jsme středoškolákům říct, jak to u nás chodí, uklidnit je, že to není tak hrozné, že když si člověk nastaví režim, dá se studium zvládnout a zároveň mít i volný čas.
Myslím, že jo. Když vidí ty pokusy naživo, tak se jim to často zalíbí – najednou zjistí, co v laboratořích děláme. Pro nás je to někdy banální: něco naleju, něco zreaguje, vznikne pěna nebo barva… ale pro veřejnost je to wow‑efekt. A taky si uvědomí, že chemie není jen teorie. My jsme od prváku pořád v labinách, zkoušíme nové věci, učíme se experimentovat – a to si spousta lidí neuvědomuje. Díky akcím vidí, že chemie může být fakt zábavná a že za ní stojí spousta práce i kreativity.
Kromě studia a sportu doučuješ matematiku. Co tě k tomu přivedlo?
Matika mě baví od základky. Jezdila jsem na různé olympiády a nikdy jsem s ní neměla problém. Přes známou jsem se dostala k doučování v rámci přípravy na přijímačky na gymnázia – máme pátou, sedmou a devátou třídu. Učíme ve skupinkách až patnácti dětí. Některé děti jsou moc šikovné, jiné tam jsou, protože to chce maminka.
Nejradši mám páťáky – jsou upřímní, nestydí se, hlásí se, říkají, co si myslí. Deváťáci už jsou jiní, tam člověk mluví skoro sám. (smích)
Jaké máš plány do budoucna?
Upřímně, úplně jasno nemám. Ráda bych si našla práci, která mě bude bavit. Taky je možnost, že bych šla na doktorát. Máma i můj vedoucí, doktor Smilek, už to berou jako hotovou věc. (smích) A já si říkám, proč ne – můžu se toho hodně naučit, možná někam vyjet.
A co bys vzkázala těm, kteří zvažují studium chemie?
Ať se toho nebojí. Je to náročné, ale stojí to za to. Chemie je všude a pořád se objevují nové věci.
-lv-
| Publikováno | |
|---|---|
| Odkaz | https://www.fch.vut.cz/f96620/d309666 |