Vítězka divácké ceny FameLab Kateřina Mašková: Chemie je lidem bližší, než si myslí
Kateřina Mašková, studentka oboru Chemie pro medicínské aplikace na FCH VUT, se stala finalistkou prestižní mezinárodní soutěže FameLab 2025. Ta probíhá ve 23 zemích světa a jejím cílem je popularizace vědy – soutěžící mají pouhé tři minuty na to, aby poutavě vysvětlili své téma. Kateřinino vystoupení o využití plazmatu k urychlení hojení ran zaujalo porotu i publikum natolik, že si odnesla cenu diváků. Jaké to je mluvit o vědě před plným sálem, bojovat s časem, a nakonec si získat srdce publika?
Baví mě natáčet na Instagram a postupně jsem to začala dělat i s chemií. Ze školy nám přišel o FameLab e-mail, kde se jako přihláška natáčí video. Ve videu máte stejně jako ve finále tři minuty na vysvětlení svého vědeckého tématu. Je dobré přihlašovat se s tím, s čím chcete vystupovat, protože téma hraje roli, včetně toho, jestli je lidem blízké. Já jen řekla: „Ahoj, jsem Kačka a povím vám tohle.“ A pak jsem jela jako Eminem (smích).
Co tě na FameLab zaujalo?
Přiznám se, že jsem o něm skoro nic nevěděla. Když jsem četla zvací e-mail, řekla jsem si: „Jé, to je pro ukecané lidi, tam se přihlásím.“ (smích) Mám pocit, že občas je potřeba vystoupit z komfortní zóny, a něco podobného jsem v životě nezkoušela. Nikdy mě neposlouchalo tolik lidí. Řekla jsem si, že to zkusím – maximálně ze sebe udělám blbečka (smích). Velké lákadlo bylo také to, že v porotě zasedl pan Martínek, což je Vševěd ze soutěže Na lovu. Všichni jsme se chtěli dostat do finále, abychom se s ním mohli vyfotit (smích).
V sále byly stovky diváků a nás finalistů bylo 12. Nejvíc bylo chemiků, biologů a dalších zástupců přírodovědných oborů. Tyto obory se asi hodí k popularizaci vědy nejvíce – v laboratořích jsme schovaní a lidé toho o nás moc neví.
S jakým očekáváními jsi do soutěže vstupovala a jak se naplnila?
Žádná jsem neměla. Když mi přišel e-mail, že mě vybrali – byl to doják, ukápla mi slza a říkala jsem si: „Sakra, já pojedu na takhle velkou akci, bude na mě koukat tolik lidí, co tam budu dělat?“ Začala jsem přemýšlet, jestli to zvládnu. Přece jen to byla velká věc a kolem mě samí inteligentní lidé – většina už hotoví inženýři nebo doktoři, já byla benjamínek, jediný čerstvý bakalář.
Samotný průběh předčil všechna očekávání. Před vystoupením jsme měli MasterClass – školení na prezentační dovednosti od absolutních profíků. Učili nás, jak pracovat s hlasem i tělem, aby člověk působil sebevědomě. Nebyli jsme sebevědomí, ale navenek to muselo vypadat, že víme, co děláme.
Finále pro mě bylo jako jiný vesmír. Velká pecka, hodně nervů, a nechápu, že to tak rychle uteklo. Pořád to vstřebávám a říkám si: „To se fakt stalo?“ Už je to týden a stále si neuvědomuji, že se mi povedlo něco tak velkého.
Pro mě bylo těžké nachystat si, co chci říct. Najít rovnováhu tak, abych něco předala, aby si z toho divák něco odnesl, ale zároveň, abych ho nepřehltila informacemi. Kdybych tam řekla něco komplikovaného, divák by to nemusel pochopit. Když jsem to zkoušela na své mamce – ona vůbec není chemicky založená – tak jsem sledovala, jestli chápe, co říkám, a podle toho řeč upravovala. Když jsem viděla, že všichni lidé koukají na mě a věnují mi svou pozornost, bála jsem se, ale zároveň jsem cítila, že mají opravdu zájem o to, co chci říct.
Jak ses připravovala?
Snažila jsem se představit plazma, začít úplně od základu, a trochu i sebe. V MasterClass nám poradili, ať o sobě moc nemluvíme, že hlavní hvězda má být publikum, tak jsem své vystoupení začala tím, že jsem nováček mezi vědci, ale že každý, kdo tam sedí, byl taky někdy nováček – tím jsem od sebe odvrátila pozornost na ně.
Připravila jsem si hrubý text a přidávala metafory, aby bylo vystoupení snesitelné, gradovalo, konec byl šmrncovní a lidé si řekli: „Tak to je báječná metoda, tu musíme mít!“ Vystoupení jsem zakončila myšlenkou, že spoustu lidí na světě trápí chronické rány a nevíme, jak je řešit. Ale to, co máme my, to vyřešit dokáže! Takže až příště uslyšíte o plazma, nebojte se, to není chyba, ale je to řešení.
V saku jsem měla našité obrázky, takže když jsem přicházela na stage, nebyly vidět. Až ve fázi, kdy jsem o nich mluvila, jsem rozevřela sako tak, aby je publikum vidělo. Na jedné straně byla kvasinka, se kterou jsem pracovala, a na druhé prasátko Květoš – hlavní hrdina mého vystoupení (smích). Udělala jsem něco, co lidé nečekali a zároveň použila oblíbené vizuální prvky. Text ze mě přirozeně vyplynul, protože moje přirozenost je říkat věci jednoduše.
Tak dlouho jsem chodila a vykládala text pomalu, až jsem doufala, že to vyjde (smích). Při vystoupení jsem se snažila dělat větší pauzy. Například jsem řekla: „Všichni známe tři skupenství hmoty…“ – ztichla jsem… a pak pokračovala: „Hm, tak to byla lež. Spletli jste se, já vám představím něco nového.“
Trénování mi hodně pomohlo – člověk si zautomatizuje, aby mluvil pomalu, stál narovnaný a máchal rukama jen tak, jak má. Přemýšlela jsem, co s rukama dělat, abych jim napověděla, co myslím – počítala jsem, naznačovala vhánění energie. Když se zasmáli prvnímu vtipu, spadlo ze mě napětí a začala jsem si to užívat. Člověk si soutěž musí užít, jinak by mu to nic nepřineslo.
Organizátory jsme prosili, aby na nás hodně svítili, abychom neviděli publikum a nebyli tolik nervózní. Na porotce jsem se skoro nedívala, jen na začátku, když jsem říkala něco, co by se jim mohlo líbit. Jinak jsem koukala do davu. Vypadá to, že člověk někoho oslovuje, ale ve skutečnosti na nikoho nevidí – a divák má přitom pocit, že se dívá přímo na něj.
Který moment byl nejintenzivnější?
Byly to otázky porotců. Připravovala jsem se na to, na co by se mohli zeptat, ale jsou věci, které nejsou u mého tématu detailně probádané. U jedné otázky jsem si řekla: „Teď z toho musíš nějak vybruslit, Kačko.“ (smích) Potěšilo mě, když jeden z porotců řekl, že se mu moje téma líbilo a že by chtěl přijet za námi do laboratoře. I z publika za námi chodili lidé, které naše témata zaujala. Plazma mělo úspěch, protože to skoro nikdo neznal.
Co tě na popularizaci vědy nejvíc baví?
Baví mě ukazovat lidem, kteří nemají rádi chemii, že není důvod z ní mít strach, že je zábavná a lidem bližší, než si myslí. Sama jsem k ní neměla blízký vztah, i na naši fakultu jsem šla spíš náhodou a až tady jsem lásku k chemii získala.
Myslím, že až tady jsem našla sebe samu. Zjistila jsem, že umím být systematická, pečlivá, že dokážu dělat věci pořádně a že mě přesně tohle na mě samotné baví. Že se můžu realizovat. V chemii můžu dělat fyzikální chemii, genetiku, vyvíjet léky, prostě úplně všechno.
Ze začátku mi nejvíce pomohli kamarádi. Když si najdeš svoji partičku, kde si sdílíte poznámky, vysvětlujete věci, pomáháte si… to je k nezaplacení. Každý si tu najde tu svoji, v chemii je průřez všemi lidmi na planetě.
Jak bys popsala svůj popularizační styl?
Ráda vtipkuji a používám metafory. Například u plazmy jsem použila přirovnání ke koření – každý vaří a má doma sůl, tak jsem metaforicky navázala: „Stejně jako vyvažujeme koření v jídle, musíme mít vyvážené složení plazmatu.“ Takto lidem vysvětluji výzkum prostřednictvím věcí, které znají.
Protože jsou zavření v laborce a mají pocit, že všichni rozumí tomu, co dělají. Používají komplikovaná slova a styl vysvětlování, kterému lidé nerozumí. Pokud mluvíme jen s lidmi, kteří tématu rozumí, ztrácíme schopnost vysvětlovat ho laikům. Mně by se líbilo, kdyby podobné představení projektu za 3 minuty bylo téměř povinné – pro laickou veřejnost i financování projektů by to bylo přínosné.
Co ti účast ve FameLab dala?
Přesvědčilo mě to, že chci ve vědě pokračovat i po vysoké. Nechci dělat repetitivní věci, chci dál předávat lidem něco dosažitelného. Naučila jsem se pracovat s tělem, vnímat, jak na mě lidé koukají, a ovládat nervy. Když jdu prezentovat třeba před 30 lidí, už jsem v klidu, to není nic oproti FameLab (smích).
Tvoje téma je urychlení hojení ran pomocí plazmatu. Jak to funguje?
Plazma je plyn, který částečně ionizujeme – vpravíme do něj energii, uvolní se elektrony a vznikne směs nabitých a neutrálních částic. Díky ionizaci vzniknou účinné částice, které stresují mikroorganismy. Když jsou hodně vystresované, plazma je zlikviduje, a tím dezinfikuje rány. Plazma také podporuje prokrvení, takže se rány hojí. Využití je v medicíně – sterilizace dlouhých nástrojů, ošetření ran, ale i léčení zánětu oušek u psů.
Co tě na tomto výzkumu nejvíc fascinuje?
Baví mě, že je reálný a použitelný. Testovala jsem užití na prasečí kůži, simulovala ranku a zkoušela inhibovat kvasinku. Bavilo mě vidět, že to funguje, že jsou výsledky stabilní a experimenty se posouvají.
Myslíš, že se technologie brzy dostane do praxe?
V Německu už se omezeně používá. Ráda bych, aby byla dostupné i u nás. Komplikace je zdroj elektřiny a velké argonové bomby, ale přenosný typ by mohl fungovat. Doufám, že do 10 let by se to do praxe dostat mohlo.
Jak vnímáš podporu naší fakulty?
Všichni jsou tu zlatí. Kdykoliv něco potřebuji, vždy se najde řešení a nikdy není s ničím problém. Na FameLab za mnou krom rodiny a přátel přijela i moje konzultantka Kristýna Trebulová, se kterou mám skvělý vztah, a fakulta mě celkově hodně podpořila.
Co bys vzkázala studentům, kteří váhají se přihlásit na podobnou soutěž?
Ať to určitě zkusí – není co ztratit, jen získat. Získají zkušenosti, poznají nové lidi a možnosti, které věda nabízí. Všem bych doporučila, přihlas se na FameLab!
Na Instagramu máš tisíce sledujících. Jak využíváš sociální sítě pro popularizaci vědy?
Ráda natáčím vlogy z laborky kreativně – občas taneček nebo něco jiného odlehčeného. Ukazuji vědu nenásilně, aby byla přístupná i laikům. Sledující jsem získala postupně během 10 let a některá moje videa mají i čtvrt milionu zhlédnutí. Pro mě je Instagram jako můj deníček, je tam osobní život i chemie dohromady.
Kde se vidíš za pár let – v laboratoři, na pódiu, nebo mezi tím?
Rozhodně v laborce. Chci zůstat v oboru a zároveň ukazovat vědu na sociálních sítích. Baví mě propojovat výzkum s popularizací a inspirovat ostatní.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů i v budoucnu!
-jo-
| Publikováno | |
|---|---|
| Odkaz | https://www.fch.vut.cz/f96620/d305899 |